Někdo by si mohl mylně myslet, že následující pasáže souvisí s rozvojem vzdělanosti, avšak zdá se, že jsme se v tomto směru oproti středověku posunuli do záporných čísel. Tehdejší doba je sympatická tím, že bylo dáno, kdo co může a nemohlo se stát, že by měl sedlák názor. Alespoň ne tak, jak se to slovo chápe dnes.

Mnohem podstatněji rozmach názoru souvisí s takzvanou SVOBODOU a s internetem do každé nory. Spoluobčané, kteří by dříve neměli ani volební právo, dnes hlásají názory způsobem pro pozorovatele značně rozpačitým. Čím je hlásající tvor omezenější, hloupější a nevzdělanější, tím více má názorů, což je nakonec přirozené, uvážíme-li, že názor není to stejné jako faktum. On, přirozeně nevzdělán, žádná fakta tedy nezná.

S názory jsme se vždy rádi setkávali zejména v hostincích, kde vládne názorově rozmanité prostředí, které bychom mohli charakterizovat jako přirozené, zejména proto, že jako každé přirozené prostředí nabízí nejen možnosti, ale též regulaci.

Ovšem internet, prostředí na názory bohaté, nic takového jako regulaci nezná! Gramotnému člověku stačí, když se naučí pár jednoduchých frází jako: Já mám názor a Neber mi můj názor, mám na něj právo a člověk pak snadno propadne iluzi, že může mít názor naprosto na cokoliv, takže se snadno může stát, že bude mít deset lidí názor, že pytel se píše s tvrdým Y, ale dalších šest gramotů bude zastávat zcela legitimní a SVOBODNÝ názor, že pitel se píše s měkkým I a budou se vás ptát, proč si myslíte, že váš názor má VĚTŠÍ cenu, než ten jejich.

Ve starověku by taková situace nenastala a v hostinci by ji vyřešilo pár velice dobře mířených rad. Dnes ovšem musíme spočívat v obležení těchto názorotvůrců a vzhledem k jejich nevzdělanosti nemáme možnost je rozumově přesvědčit o jejich omylu, vzhledem k nekontaktnímu prostředí internetu, je nemůžeme utišit po hospodsku, což nakonec nelze udělat ani z pošahané myšlenky, že VŠICHNI JSOU SI ROVNI, a že SVOBODNÝ ČLOVĚK MÁ PRÁVO KECAT DRUHÝM DO ŽIVOTA, jak si své právo dýchat někteří vykládají.

Toto zmatení pojmů (že názor = faktum; že myšlení - já si myslím = vědění; nakonec že breptání = přemýšlení) bohužel ve značné míře podporují i spisovatelé. Jedinou útěchou nám může být odloučení v čase (minulost) nebo v prostoru (útěk), možná v otupělosti (zešílet), avšak rozhodně ne ve společenském životě.

[Sobota 28-04-07]

Kdybych chtěl napsat něco o tom, jak jsem se měl ve Varšavě a kdybych to chtěl podat v náležité formě, musel bych mlčet. Ale protože nechci tento výlet nechat bez poznámky, pročtu si deníkové zápisy, které jsem tam pořídil.

Sobota:

Už nyní na ni nedokáži myslet tak, jako před měsícem. Je zvláštní, jak lehce člověka realita oblbne.

Ukazuje se, že ženy lžou, když říkají, že jim nezáleží na vzhledu.

Proč i já jsem takový?

V pátek jsem jel se Zdendou 12 hodin do Varšavy. Hrozná cesta po Polsku. Nakonec jsme ještě ve Varšavě zabloudili, což nám vzalo asi hodinu v různých kolonách. Dneska začalo pršet a fouká vítr. Půl dne jsme v tom chodili po městě a večer jdeme na integration party. Bydlíme v jiném hostelu než ostatní. Je to budova psychiatrické léčebny a jmenuje se Garden Villa hostel a vypadá spíš jako bordel.

Dnes jsem měl po douhé době chuť tvořit umění. Když zrovna nefoukal vítr, cítil jsem, jak mě Varšava pohlcuje. Podobně jsem se cítil v Portu. Cizina je mocná.

Neděle:

Seznamování jako takové mě bavilo jen chvíli a když jsme trávili celé dnešní odpoledne při společné hře, jejímž účelem bylo seznámit nás s městem a historií Polska, našel jsem se stát stranou bez chuti komunikovat.

Štve mě už i Zdenda s tím, jak všechno řeší.

Pondělí:

Holky tu jsou a jsou hezké. Chvíli mě baví s nimi hovořit, dívám se jim na prsa nebo na zadek a nic si nepředstavuji, jen to, že bych nejradši zmizel.

Po obědě jsem šel hledat kavárnu, kam bych si mohl sednout, ale našel jsem pouze pět holičství.

Varšava mi není přátelská.

Zajímavé jsou způsoby, jakými nahlížím na to, čemu v Praze říkám normální život. Tady se nestarám o čas. Stojíme venku a na něco čekáme, třeba půl hodiny, pak se nic nestane, jen se dáme do pochodu. Doma bych tu půlhodinu považoval za ztracenou. I když proč vlastně?

Myslel jsem, že si budu večer číst nebo psát. Nedělám nic.

Pivo tu pijí s džusem.

Někdy se zeleným.

Úterý:

Stále musím přemýšlet, proč tu vlastně jsem.

Středa:

Včera večer jsme se Zdendou procházeli Varšavu a hledali pozůstatky židovského ghetta. Dnes je to jakési obchodní centrum s několika mrakodrapy.

Čtvrtek:

Zdenda je sice takový skřítkovitý sockař z Ostravy, ale jeho styl jednání s lidmi je příkazový. Zvláštní. Asi to tak nechce, nebo si to neuvědomuje, ale neustále rozhoduje i za mě. Jakmile se mi však někdo snaží něco přikázat, cosi ve mně se zlomí a já nespolupracuji.

Pátek:

Konečně pátek.

Včerejší párty jsem opět prospal.

Včera večer jsem navštívil galerii Zacheta. Józef Czapski byl jakýsi polomalíř polospisovatel. Jeho obrazy mi řekly jediné:

Umění je umění samo o sobě. Nepotřebuje znát jméno autora ani okolnosti.

Jeho obrazy byly patlanice.

Co však přiživilo mou skomírající duši, byla výstava s židovskou tématikou. Historické fotografie velikosti přibližně 3x4 metry vždy zakryté plachtou, prostěradlem nebo jinou překážkou, aby člověk musel jít až k nim a odkrýt skutečnost vlastními prsty. Aby se jich musel dotknout. Velice působivé. V jedné místnosti stály v hloučku krabice štíhlé a vysoké a tvořily jakési bludiště. Když jsem je obcházel zvenku, byl jsem hluchý. Netušil jsem, k čemu jsou dobré. Avšak uvnitř jsem si okamžitě představil, že krabice jsou židé a já mezi nimi procházím. Bez dotyku, bez kontaktu, bez odpovědí.

[Čtvrtek 29-03-07]

Dnes jsem při cestě k Sašovi do rádyja, u Saši doma, a cestou zpět zjistil několik nepříjemných nespravedlností týkajících se mé osoby a života vůbec. Nejvíce mě dojalo zjištění, že jsem nejen zrakově méněcenný, což lze poznat už podle brýlí, nadto nejsem schopen červeno-modrými brýlemi vidět trojrozměrné obrázky.

Musí ti stát, tvrdil Saša, ale mě prostě nestály.

Následně jsem několik desítek minut před tím nastoupil do autobusu a posadil se vedle ženy, jejíž dcera se posadila naproti a započala hlasitě hovořit. Dívka byla ve věku 12-16 roků, což jsem přesně nepoznal, neboť u tohoto typu dívek se to poznat nedá. Hlas měla hrubý.
Matko, nečti si, říkala. Žena si totiž právě otevřela knihu.
Vypadáš jako nějaká hloupá učitelka, dodala dcera.
To mi vůbec nevadí, opáčila žena, mně je totiž úplně jedno, co si kdo o mě myslí.

Obě ženy měly společně hrubý hlas, třebaže byly zakrslé a v zamlklém stavu úplně bezbranné a zdánlivě jemné. Dcera však pokračovala zručným oslím můstkem. Pohledem se významně dívala na mě.

Nejlepší jsou lidé, kteří si balí knihy do novin a myslí si, že vypadají jako intelektuálové.

Je třeba předeslat, že jsem četl knihu a poznámku jsem si kdovíproč vzal osobně. Avšak v autobuse se mi vždycky udělá ze čtení špatně, nadto jsem seděl zády ke směru jízdy. Všechny tyto skutečnosti značně namáhaly můj žaludek. Ovšem v dané chvíli jsem se rozhodl, že knihu neodložím, kdybych se měl pozvracet. Až později jsem se zarazil na poznáním, proč se vlastně snažím před takovými lidmi nevypadat jako totální blbec.

Dialog se rozvíjel tak zručně, že po chvíli v autobuse neseděl nikdo, kdo by se mohl cítit nedotčen, a tak všichni dělali, že nic neslyší.

V metru jsem viděla jednu slečnu, jak si čte Marcuse Aureliuse, řekla dcera. Bylo to vtipné.
Dnešní mladá generace už neví, co číst, podala matka směle směrem ke mně, neboť jsem byl zjevně nejmladší. Ty naštěstí zachováváš čtení detektivek.

Třebaže jsem více poslouchal, než četl, cítil jsem bublání v žaludku. Šlo na mě krkání a sliny. Zlá předzvěst. Nenápadně jsem mrknul na dceru, abych zjistil, jestli mě tajně nepozoruje a ta mi pohled upřímně oplatila. To bylo tak vtipné, až jsem si ubliknul. Naštěstí jsem to zvládl polknout a na druhé štěstí jsem měl právě vystupovat. Zaklapl jsem knihu tak, aby si nikdo nemohl přečíst její název, vstal jsem a řekl: Promiňte, avšak během první slabiky se mi do pusy nahrnulo něco natráveného jídla. K obědu jsem měl zeleninu s rýží. V ústech jsem cítil kapustičku a něco zrníček rýže. Vše jsem způsobně polknul, přičemž jsem si vzpomněl na jednu příhodu, kdy jsem též takto způsobně polknul a nato jsem kamarádovi pozvracel auto. Tato zhoubná myšlenka zapůsobila jako pumpa a dál to nebudu pitvat. Je to hnusně naturalistické a naturalismus je dead.

Nejpodivnější na celé události bylo, že dívka byla vzhledem a především tedy oblečením alternativní jako instantní káva. Napadlo mě, že tyto dvě ženy celý den jezdí v MHD a vedou stále stejný rozhovor.

V krátkosti. Cestou domů jsem zjistil, že skutečně neumím věci vidět trojrozměrně. Nevím, jestli za to mám být rád nebo nerád, ale možná tohle je ten důvod, proč si s mnoha lidmi nerozumím.

[Neděle 25-02-07]

Včera, když jsem jel domů vlakem, jsem se opět přesvědčil o tom, že člověk s cigaretou je nesvéprávný hulvát.

Do kupé, kde jsem poklidně svačil po bohu postarší slečny, která si četla, vtrhla, řekněme samice, a vykřikla: Je tohle kuřácké kupé?
Není, odpověděli jsme my.
Teď už je, zahalasila samice a hlučně se usadila u okýnka. Všechno dělala příliš hlučně a okázale. Za ní do kupé hlučně a okázale vtrhli tři samci, kteří si okamžitě zapálili, kouř vyfukovali hlasitě a okázale na dívku, která si četla a hlasitě a okázale se tomu smáli.

Dívka neměla jinou možnost, než se zvednout a odejít. Šel jsem za ní.

Cestou jsem vzpomínal na všechny své kamarády, kteří kouří pouze příležitostně a musel jsem potichu a skromně konstatovat, že když se chystají zapálit si, nebo když kouří, chovají se úplně stejně hlučně a okázale a především nesvéprávně hulvátsky. Byť to jsou za normáních okolností příjemní lidé.

Kouření bych nezakazoval. Jen bych kuřáky označil žlutou nálepkou viditelně umístěnou na prsa. Označil bych žlutě místa, kde mohou kouřit a rozhodně bych je nechal uklízet ulice a pracovat přesčas. Protože buď budou plnit stejné povinnosti jako ostatní, nebo by si měli lehnout do postele, poněvadž moje babička vždycky říkala, že když je někdo nemocný, měl by si lehnout do postele.

[Sobota 10-02-07]

Prosimvás, nedělejte si iluze, že by snad kapitalismus měl co do činění se svobodou nebo lidskostí. Kapitalismus je jen totalita převlečná za svobodu (dle vzoru svině převlečená za kamaráda). Ve skutečnosti větší výběr jogurtů nepřináší nejen lepší jogurty, ale dokonce nepřináší ani ten výběr. Přesvědčit se může každý zvlášť a dodávám, že tento text užívá kamufláže ve formě podtextu, a naopak.

Skutečnost, že se zatím neděje nic zlého (vyjma excesů, které se dějí, ale nikdo nevnímá jejich souvislost s kapitalismem), je jen důkazem toho, že kapitalismus je zatím velmi malé dítko. Fakt je ten, že pro člověka je přecejenom život v totalitě jaksi přirozený a že k němu samovolně spěje. A může se klidně vztekat.

Co považuji za důležité já, je prostá sebekritika. Je to schopnost a ochota přiznat si nedostatky. Říci: "Ano, libuji si v zabíjení malých zvířátek a vím, že jsem duševně nemocný."

Připustit si skutečnost je velice osvobozující.

[Pondělí 05-02-07]

Pro nás, Evropany, zápaďáky, chytráky, je velice důležité míti názor. Důvody jsou v tuto chvíli lhostejné. Pravděpodobně budou velice primitivní. Něco ve smyslu identity.

Čteme naše filozofy a říkáme si, jak jsou chytří. Jak je rozumové poznání vymakané a jak se vlastně nakonec dá o všem říci něco proklatě obecného, něco nevyargumentovatelného. Velice oblíbené slovo - argument. Cílem slovní bitvy je nalézt takový argument, který nepřipouští další diskusi. Jak paradoxní.

Ovšem existuje i jiná filozofie, ke které někteří z nás dospějí vlastním úsilím, a je třeba dodat, že toto úsilí nemusí být nutně rozumové povahy. Přichází z naší duše, nebo přichází z východu. Jmenuje se Taoismus a jeho nádhera spočívá "nekonání", což jsem si pro své zápaďácké potřeby obohatil o "nenázor".

Nemít na něco názor přináší úlevu a klid.

[Čtvrtek 01-02-07]